Dochází Vám slovník, fantazie a jaksi i trpělivost. A ten prťavý tříleťák se Vás s naprostou vážností znova zeptá…„a proč?“
Vaše představy o tom, jak budete svým potomkům trpělivě odpovídat na všechno vědění a jak v nich budete podporovat zvídavost, najednou mizí jako pára nad hrncem a vy chcete taky.
„Proč má ten pán takový nafouklý břicho, slyšela jsi mě, mami? Myslíš, že tam má míč?“
Jo, kéž by tam ten míč měl! Šeptáte tomu rarachovi něco o tom, že pán asi baští špatný jídla a že to tak prostě někdo má, že to je každého věc.
„A proč to baští, když mu pak roste břicho?“
Nasazujete nejtišší hlas na světě, telepatie jede na maximum a ještě do toho hledáte jakoukoliv záminku na změnu tématu. …“Otíku, hele támhle ten bagr! Co tu asi kope?“ Dobrý – bagr, ten funguje vždycky.
Zvídavé období u dětí bývá většinou k pousmání, vznikají z toho super historky. Nakonec často zjistíte, kolik věcí nevíte a potají si za rohem sjíždíte Wikipedii, proč se bobkovému listu říká bobkový (ne, nepíšou to tam, nemusíte hledat). Já už rovnou říkám, že nevím, a syn často taky rovnou řekne, jestli bych mu odpověď nenašla na mobilu. Vzděláváme se společně.
Ale proč tu o tom vlastně píšu. Kdo přečetl můj příběh, tak ví, že otázka PROČ mi otočila život naruby. Co si pamatuji, vždy jsem se bála ptát. Často mě napadalo tolik dotazů, a když jsem si je nechávala v hlavě, rozjížděly se do neuvěřitelných rozměrů. Připadlo mi, že budu vypadat hloupě, že to někdo určitě už říkal a já neslyšela. Že je to moc divná otázka a budu pro smích.
Vždy jsem chtěla plynout s davem. Když se pak někdo jiný zeptal na věc, která mi nedávala spát, hrozně se mi ulevilo a uvnitř jsem tomu člověku děkovala. Jenže pak tu byl můj zdravotní problém. Nebyl jeden, bylo jich víc. A najednou tu nebyl někdo jiný, kdo by se za mě zeptal. Tak jsem byla řadu let zticha a jen poslouchala, co mi kdo o mě a mém těle říká.
Občas ze mě tedy se sevřeným krkem nějaká otázka vypadla. U lékařů jsem většinou nezmiňovala, co mám vystudováno, abych nepůsobila jako nedouk, co o svém oboru ví kulový. To byla fáze tichého zoufalství, ve které ale nemůžete vydržet věčně. Dá se říct, že čím závažnější diagnóza, tím dřív se zeptáte: Proč já? Taky jsem k tomu dospěla a začala jsem se ptát. Jenže přišla druhá fáze zoufalství – nedostávám odpovědi.
„To se neví…těch příčin je hodně…tím se zbytečně netrapte…to vám stejně nepomůže.“
Tak si možná připadá takový tříleťák, který nutně potřebuje vědět, proč had nemá nohy. Ale jeho rodič ho zrovna táhne na zádech už 2 kilometry do kopce, má všeho plný brejle a už jen vyhlíží nejbližší hospodu.
„Prostě nemá nohy, nepotřebuje je.“ „A proč je nepotřebuje?“ „Nevim. Asi se nějakýho hada zeptej!“
A pak vyrostete a pořád nevíte, jak se toho hada zeptat, aby Vám odpověděl. Anebo zjistíte, že had taky neví. Takže jednou ten Google otevřete a napíšete tam něco jako „bolesti kolene příčiny“. Už jen to, že Vám dané slovní spojení vyjedete samo, ve Vás vyvolá úlevu, že někdo se někdy ptal na to samé. Sdílení je terapie, ale musí to být řízené. Sdílením na internetu se můžete dostat ještě více do úzkých. Zvlášť pokud se dočtete, že něčího strejdu bolelo koleno a za měsíc umřel.
Nemusíte to mít stejně, jako jsem měla já. Třeba Vás netrápila nízká sebehodnota a naopak jste se ptali často. Ale pokud se jednalo o chronické zdravotní problémy, nejspíš jste skončili jako já – bez odpovědí. Anebo jste se pustili do hlubin internetu a odpovědí zase bylo až moc. A dostali jste se…nikam. Chodíte od lékaře k lékaři, občas zkusíte nějakou jinou metodu, začnete brát doplňky stravy. (I ty drahý!) Zkusíte pohyb, ale přeženete to a nikam to nevede. Změníte stravu a máte z toho akorát průjem.
Střílíte od boku, ptáte se všude-možně a čas od času úplně rezignujete. A ten problém není ve špatných radách, nejspíš není ani ve špatných otázkách. Ten problém je v tom, komu ty otázky směřujete! Lékař i teta na diskuzním fóru Vám odpoví podle svého (s)vědomí. Lékař dle toho, co se celá léta učil na škole a praxí a teta podle svojí životní zkušenosti. Pravdu může mít jeden z nich, oba a taky ani jeden. Nikdo Vás totiž nezná lépe, než vy sami.
Pokud jste tedy nerezignovali úplně na všechno, začněte tyto otázky klást sami sobě. Možná se Vám to nezdá, vždyť jste nevystudovali medicínu, co asi tak můžete vědět. Můžete vědět úplně všechno, když budete chtít. A aby to nebylo celé jako teorie o ničem, zkusíme si prakticky, jak se ptát. Vždy když se začnete ztrácet, vraťte se k nejzákladnější otázce PROČ a opakujte ji jako dítě do zblbnutí.
Ryze prakticky to vypadá třeba tak:
Proč mám stále chronické záněty močového měchýře? – Protože mám močák slabej.
Proč mám močový měchýř oslabený? – Protože mi tam pořád žije nějaká bakterie.
Proč mi tam ta bakterie žije? – No, asi se jí u mě líbí.
Proč se jí líbí zrovna u mě? – Asi špatná imunita.
Proč tam mám špatnou imunitu? – To nevím sakra…
Takže se naštvete. Ale nedá Vám to spát. Večer koukáte do stropu a říkáte si:
Jak dlouho už to vlastně trvá? – Ty jo, už to bude rok.
Proč už rok? – Protože před rokem jsem začal(a) studovat/změnil(a) práci/onemocněla maminka.
Proč se mě to tak dotklo? – No, měl(a) jsem strach, co bude.
Proč jsem měl(a) strach? – Jestli tu školu dám/jestli se na tu práci hodím/jestli maminka neumře.
Proč se bojím, že se to stane? – Taková blbá otázka.
Proč se bojím, že se to stane? – Protože chci mít školu/práci/mámu!
Proč to chci mít? – Protože bez toho to nejde. Jak se uživím, co bude bez mámy?
Proč to bez toho nejde, proč na tom lpím? – Končím samo-rozhovor.
Skončíte tam, kam Vás to „pustí“. Pokud jste k sobě skutečně upřímní, tak většinou pro nápravu víc vědět v tu chvíli nepotřebujete. U zmíněné situace dojde velmi pravděpodobně časem „samo“ ke zlepšení. Stačí, že ve škole si zvyknete/ v práci Vám to jde/ mamince se začne dařit.
Někdy Vám nepůjde najít časový spouštěč, protože nemoc se projeví, až když už se něco děje dlouho a vy nevidíte signály. Taky neříkám, že máte být na vše sami, každý potřebuje čas od času průvodce, aby dokázal vidět dál, protože být upřímný sám k sobě může být zatraceně těžké.
Navíc může dojít k uzdravení ještě dřív, než se dopátráte prapůvodní příčině. Otevřete téma, které ve Vás hnije, a začnete si to přiznávat. Je to jako mít pod gaučem hromadu odpadků. Smrdí Vám celý obývák, je to děs. Můžete si to tam navonět, větrat, ale bude to tam pořád. A záleží, jestli tam máte jen prázdné obaly nebo hnijící zbytky jídla. U těch zbytků bude časem pořád horší to přebít. Tak co – půjdete po jednom tahat, co tam nejvíc smrdí? Nejlepší je, odtáhnout gauč a prostě to vynést všechno.
Ta úleva z uvědomění je často přesně to, co tělo potřebuje. Přiznat si, že i kdybych tu školu nedala/z práce mě vyhodili/maminka zemřela, tak to zvládnu. Nemuset hledat hlubokou příčinu strachu, která v případě úmrtí blízké osoby je z velké části prostě pudová. A nakonec všechny strachy jsou v základu strach o život.
A co ten pán na začátku. Ten s tím břichem jako míč. Jak ten by asi odpověděl na ty otázky Otíka? Proč teda jí (pije) ty věci, když mu po nich roste břicho? Hm?
BONUS:
Jak můžete být vytrvalí, když něco chcete hodně vědět. Asi nejznámější úvodní scéna ze seriálu Lucky Louie. Sice je tam holčička, ale s dětmi se na ten seriál nedívejte.
