V minulém příspěvku, jsem nastínila náhled na lidský život jako na povoz tažený koňmi po naší životní cestě. Tato analogie není kompletně z mé hlavy – již dávno z něj vycházeli taoisté a mě nepřestává překvapovat moudrost a nadčasovost tehdejšího poznání. Je jasné, že pokud bychom byli super pokročilé stroje, bylo by nám to k ničemu, pokud bychom neměli pohon (emoce) a nic nás neřídilo (mysl). Nastínila jsem, že to ale není vše, že do putování po životní cestě zasahuje ještě něco velice důležitého – pasažér vozu.
Duch, duše, vnitřní mistr, nadvědomí, nevědomí, intuice,…
Mnoho slov, které ale často významově vyjadřují to samé. Setkala jsem se s mnoha definicemi a občas mi z toho šla hlava kolem. Duch je nějaký ten strašidelný obláček, co po člověku zůstane, když zemře? A duše je to samé nebo to spíš patří mezi náboženské záležitosti? A co se týče vědomí a všech jeho předpon: pod-, nad-, před-, ne-vědomí, tak tam už je to snad čistě na autorovi textu, které slovo se mu hodí. Intuici asi všichni známe, často ji označujeme jako šestý smysl a její vliv jsme již všichni v životě zažili. Nyní se mnou nemusíte souhlasit (a asi fakt nebudete a všem věřícím vzkazuji – neberte si to prosím osobně), ale já považuji vše zmíněné jako jedno. Daly by se na toto téma jistě vést dlouhé filozofické hovory, ale v otázce zdraví je potřeba vědět, na čem jsme.
V našem voze totiž sedí pasažér a ten ví, kam se jede. Je ovšem zavřený ve své kukani a nemá moc vliv na to, jak jízda skutečně probíhá. Může občas kontaktovat kočího (mysl), ale ten ho přes všechen rámus (myšlenky) dost často neslyší. A to i ve chvílích, kdy by byla domluva skutečně na místě – třeba když se dojede ke křižovatce nebo je ztížená viditelnost. Pokud si tyto situace převedeme do života, lze si představit nemoci jako volání pasažéra o pozornost, že jedeme špatně. Ovšem žijeme v době, kdy je mysl naprosto nadřazená všemu (málokdo by si například ve vědě dovolil tvrdit, že něco ví „intuitivně“). Náš kočí je již natolik arogantní a věří, že cestu zvládne, že na nějakého pasažéra za ním ani nepomyslí.
Jak si můžeme v rámci medicíny přiblížit, co je ten pasažér?
Z mého pohledu je to smysl nebo význam života, můžete si to představit také jako životní poslání. Valná většina z nás za celý život nepozná své životní poslání. Ale i tak se dá hezky žít, stačí objevovat smysl života v drobných věcech, které nám dělají radost (zahradničení ale třeba i metalový koncert). Ovšem iluzorní ztráta životního významu je již velký problém. Můžeme to označit jako ztráta vůle k životu – když například zdravý člověk zemře krátce po ztrátě blízké osoby. Ztráta životního významu provází také deprese, kde skutečně člověku ujíždí vůz s kočím zcela beze smyslu a směru.
Všechny zmíněné součásti lidského života – tělo, emoce, mysl a duše je potřeba brát na vědomí a chápat, že jsou to propojené nádoby. Nemoc může vzniknout v kterékoliv z těchto složek a projevovat se v ostatních. Pokud chceme skutečně léčit a vyléčit, je třeba vědět, kde a jak zasáhnout. A proto mě uchvátila integrální medicína. Integrální medicína chápe, že VŠECHNY druhy léčení jsou potřeba. Musí se ale odkrýt souvislosti u daného člověka a využít silné stránky jednotlivých přístupů – občas je potřeba jednat rychle a mechanicky, někdy je to velice jemná práce a občas je třeba využít téměř spirituální techniky.
Léčení je v každém případě kreativní proces.
Kreativita lékaře i pacienta je jedna věc, ale druhá neméně významná je právě vztah lékař-pacient. Musí zde vzniknout oboustranná důvěra a jasný záměr uzdravení. Víte proč se dělají v rámci klinického testování léků tzv. dvojitě zaslepené studie? První zaslepení je, že pacient neví, zda dostává lék nebo placebo. Druhé zaslepení je, že to neví ani lékař. Je statisticky dokázáno, že lékař svým čistým záměrem vůči pacientovi dokáže ovlivnit působení léku/placeba. Pokud pacient dává svou plnou důvěru lékaři a ten má skutečný záměr v uzdravení pacienta, vzniká tzv. spletitá hierarchie – nikdo není nadřazen, oba se vzájemně ovlivňují a spolupracují se společným záměrem. Pro integrální medicínu je vzájemně fungující vztah naprosto stěžejní.
A nakonec – co si lze vzít z předešlé moudrosti východních učenců pro zdravý život v naší době? Uklidněte si svého kočího! Pokud bude alespoň občas pokorně naslouchat svému pasažérovi a pokud bude správně ovládat koně, pak vás i při nějakém vnějším vyhození z cesty dokáže navézt zpět. Pokud se nebude dařit, protože mysl máme zahlcenou téměř všichni – vězte, že způsobů, jak se naladit na zdraví je víc, než byste čekali. A mým životním posláním je předávat lidem způsoby, jakými si dokáží najít svou cestu ke zdraví. I ve zdraví platí, že cesta je cíl a pokud se vydáte na výpravu za zdravím, každý krok se počítá!
