Lidstvo miluje příběhy. Na dobrém a poutavém příběhu dokážete vystavět cokoliv – lásku, podporu, nenávist, závist. A příběhy o imunitě mají v současnosti takovou moc dokonce globální. Příběhů o imunitě je mnoho. Od velice logických sofistikovaných vědeckých studií po povídačky babičky.
Jsou to příběhy o bojovnících za naše zdraví. Statečné buňky kolující neúnavně naším tělem, aby nás v jednom kuse bránily. Rytíři imunity, kteří disponují tak chytrými zbraněmi a naváděcími systémy, že se jim žádná lidská armáda nemůže vyrovnat. V raném věku procházejí tvrdou zkouškou v akademii brzlíku, kterou valná většina z nich neprojde. Vycvičení vojáci, kteří slouží svému tělu. Je jich mnoho druhů – spolupracující dokonalí zabijáci, díky kterým lidstvo zcela nepadlo pod palbou žádného vnějšího vetřelce.
Zdá se, že taková synchronizovaná armáda by mohla z člověka udělat jedince žijícího věky ve zdraví. Přesto se to neděje a příběh se nám mění. Imunitní buňky v klidu proplouvají kolem rostoucího nádoru a dělají, že ho nevidí. Ve velkém se vrhají na buňky vlastního těla, aby zlikvidovaly domnělou či už vyhnanou hrozbu. Plaší a střílí do vzduchu, když se setkají s neškodným návštěvníkem. Nedokážou uklidnit situaci, když jim nějaký místní gang bakterií/kvasinek přeroste přes hlavu. Je třeba na ně svalovat vinu? Ty neschopné imunitní buňky zlenivěly, zešílely, neposlouchají…ale pro koho pracují? Nebo ještě lépe čeho jsou součástí?
„Já mám imunitu na prd, budu muset asi něco brát.“
„Tu alergii mám rok od roku horší, se na to můžu…“
„Vrátila se mi rakovina. Vždyť už bylo všechno na dobrý cestě, co se to zas děje sakra?“
O čem takoví lidé mluví? O nějakém procesu, který se jim děje v těle a oni jen bezmocně přihlížejí?
Imunitní systém byl od svého objevu absolutně fascinující. Do nejmenších detailů se nadále zkoumá a bádá, co vše dokáže a jak funguje. Cit na detail a co nejužší fokus udělaly z imunity naprosto separovaný systém. Ačkoliv všechny systémy těla jsou na zdravotnických školách vyučovány odděleně, tak imunitní systém je snad ještě oddělenější. Vzdálený, za rohem, za kopcem a vůbec si tak nějak funguje a jede podle svého. Pak se nelze divit takovým větám – imunita nás zradila, nespolupracuje a někde odděleně ode všeho tropí šílenosti.
Tenhle pocit separace už by měl jednou provždy skončit (obecně všechny pocity separace by měly skončit). Naše tělo je dokonale vyskládané, aby komunikovalo. Aby i jaterní buňka věděla, že jste si právě uřízli na cirkulárce prst. Aby buňky štítné žlázy, kloubů, žaludku věděly, že procházíte rozvodem. Vždyť vy je propojujete a oni potřebují vědět, na čem jsou. A často (velice!) to vědí nakonec lépe než vy, protože na situaci reagují. A vydrží neskutečně mnoho, než spustí alarmy. Když se poprvé vědecky potvrdilo, že imunitní buňky lymfocyty mají receptory (přijímací anténky) pro endorfiny a dokonce si je umí tvořit, byl z toho poprask a téměř pálení knih. K čemu je jim to dobré? Na co by imunitní buňka měla vědět, že teď mám velkou radost a ještě to šířit dál?
Naštěstí doba pokročila a mnoho z nás má například zkušenost, že při dlouhodobém stresu nám vypovídá imunita. Už to dokonce potvrdila i věda. Imunitní buňky mají receptory i pro stresové hormony a pokud dostávají informaci, že teď je potřeba bojovat s něčím venku, tak svojí aktivitu tlumí. „Teď už na nás skočí ten tygr, teď už to bude, za chvilku, každou vteřinu!“
A tak až do nekonečna, až vám utlumené imunitní buňky nechají proklouznout a přerůst nějakého škodiče. Stres je obecný pojem pro setrvávající negativní emoce. Emoce jsou v našem těle představovány neuropeptidy a ty mají své receptorové anténky rozeseté všude po těle. Žádnému systému těla neunikne, že trpíte smutkem, ačkoliv vy tvrdíte, že už jste to překonali. Imunita vám pak třeba naservíruje hned několik bronchitid nejbližší podzim a potom každý podzim. Stejně tak vaše imunita velmi dobře ví, že málo spíte nebo nedopřáváte tělu dost odpočinku (tak časté u dětí při příchodu chladu!). Faktorů je mnoho a jistě jste o mnoha z nich slyšeli minimálně v minulých dvou letech.
A kde náš příběh končí? Tam kde začal – u vás. Vy jste imunita. Není to žádná aplikace, kterou si stáhnete po narození, a do konce života si na pozadí jede podle nastavených kódů. Vaše imunita je vaší součástí a ví o vás vše a podle toho se chová. Nezradí vás, nenadávejte na ni a naučte se tu těžkou dovednost – mít se rád. S upřímnou sebeláskou přijde snaha si neubližovat (odbytým jídlem, leností, emocemi,…) a poznávat signály těla, dokud jsou to jen signály. A pak vás bude milovat i váš imunitní systém.
Věčný život vám nezajistí, ale dlouhý život ve zdraví s vámi prožije rád.
